Lýkožrout smrkový, častěji znám jako kůrovec, trápí lesy ČR už několik let. Stav lesů ale za poslední dva roky můžeme bez nadsázky nazvat jako kalamitní. Už z jeho jména, lýkožrout smrkový vyplývá, že se živí převážně lýkem, a to právě smrkovým. Poslední výzkumy ale ukázaly, že tento brouk přenáší také parazitické houby na listnáče, jako jsou jilmy a ořešáky, které pod náporem těchto hub usychají. Pořád ale platí, že hlavní hostinu kůrovec pořádá na smrcích. Sázení smrků mělo své opodstatnění, tato dřevina rychle roste a pro zpracování se jeví jako ideální. V euforii dřevařského průmyslu, se ale tato dřevina začala vysazovat v obrovských plochách téměř na všech lokalitách. Dokud naše klima odpovídalo klimatu mírného pásma, nebyl s kůrovcem až takový problém. V posledních letech, nebo spíše už desetiletí, se ale klima začalo rapidně měnit a teď jsme spíše svědky tropického počasí, které u nás nemělo obdoby. V takových podmínkách smrk, který je adaptovaný na vyšší polohy, kde je dostatek srážek a chladu, nemá šanci. Smrk totiž neumí s vodou šetřit, jeho plytké kořeny, které nedosahují do hloubky, kde by čerpaly zdroj vody, totiž tuto adaptaci nepotřebovaly. Ve vysokých nadmořských výškách je totiž vody dostatek, tak nač šetřit.
To, že se monokulturní lesy, stejně jako jiné monokultury, při napadení specializovaného škůdce těžko brání, už víme léta, přesto se stále neupustilo od sázení hektarů smrkových monokultur. Je zřejmé, že oslabené stromy, které mají co dělat s tím, aby vůbec získaly dostatek vody a živin, jsou při invazi až tisíců lýkožroutů téměř bezbranné. A když lýkožrouti v jednom stromu dohodují, přesunou se vedle. Nehledě na to, že jejich potomci zimují v kůře stromů a bylo dokázáno, že v kůře jediného smrku může přezimovat až 75 000 lýkožroutů.
V této chvíli už jsou postiženy smrkové lesy ve všech krajích ČR. Všude je prováděna kalamitní těžba a vznikají obrovské holoseče, na kterých je lesní půda, po mnoha desetiletí zakrytá korunami stromů, vydána napospas žhavým paprskům slunce. K tomu ještě udusána pojezdem těžké techniky. V lepším případě jsou na tyto holoseče sázeny listnaté stromy, které ale v běžném listnatém nebo smíšeném lese vyrůstají pod svými obrovskými matkami, kde mají jen omezené světlo. Takto tyto semenáčky rostou pomalu a vyvíjí se dlouho, což zaručuje jejich sílu, a tudíž dlouhověkost. Pokud jejich matka nebo jiný strom skoná a uvolní místo a k nim se dostane více světla, začnou hnát vzhůru, aby využily šance a byly rychlejší než konkurence. Taková šance se totiž může objevit jen jednou za jejich celý život. Pokud ale takové stromy vysadíme na obrovské holé plochy pod přímým sluncem, budou se chovat stejně a hnát rychle nahoru, tak, jak je to pro jejich přežití přirozené. V tomto případě budeme ale svědky chabých, slabých a málověkých lesů. Odborníci doporučují vysázet rychle rostoucí podpůrné dřeviny, jako je například bříza nebo habr, aby na holinách vytvořily pro semenáčky našich připravených listnáčů ideální prostředí. Proč je ale stále spíše aplikován takový management obnovy lesů, který bude do budoucna přinášet jen další nesnáze? Tuto otázku si kladu vždy, když vidím, jak někteří lesníci hospodaří. Přitom lesy jsou takovou kronikou našeho světa a předáváme je dalším generacím. Do stromů jsou zapsána celá století a další generace budou hodnotit, jak jsme se k tomu největšímu bohatství, co jsme měli, chovali. Chovejme se tedy zodpovědně. Stromy bychom neměli brát jen jako spotřební zboží, nýbrž jako nosiče zdravé planety. Chovejme se proto tak k nim!