Outloň, jedinečný živočich, pro běžné Evropany známý jako ta „roztomilá malá opička s velkýma očima“, o které dále ale už moc nevědí. Outloň je příkladem, kdy živočišný, potenciálně i rostlinný druh, který vykazuje rysy krásy a roztomilosti, může být kvůli těmto vlastnostem dohnán až na práh vyhubení. Outloně jako spoustu jiných druhů ohrožuje ztráta jejich přirozeného prostředí vlivem úbytku pralesů na úkor polí, plantáží, měst apod. Na rozdíl ale od jiných druhů, jejichž přežití závisí přímo na neporušeném prostředí, outloni jsou schopni se adaptovat i na více porušené, degradované prostředí, a dokonce z něho dokáží i těžit. Outloni se totiž živí nektarem z květů, různými plody, mízou ze stromů a hmyzem. Vlivem člověka, kdy se krajina stává více otevřenou kvůli budování polí a cest, jim takovéto prostředí skýtá nejspíše větší dostupnost lehce získané potravy na menším území. Nicméně právě to, že se outloni více pohybují v blízkosti lidských obydlí, se jim často stává osudným. Z outloňů se vlivem poptávky po nich jako domácích mazlíčcích stala pro mnohé pytláky dobrá komodita, a ti se tak zaměřili na jejich lov a prodej. Outloni jsou sice nočními, jedinými jedovatými primáty na světě, nicméně jejich pomalý pohyb a právě výskyt v blízkosti lidí jim dává malý prostor k úniku. Pokud si vezmeme příklad z Indonésie, tak lovec, který outloně odchytává v noci v lese, může odchytit až několik desítek jedinců za měsíc, v závislosti na lokalitě. Outloně pak prodá překupníkovi za cenu, která se v Indonésii pohybuje okolo stokoruny. Cena za jednoho outloně se poté na místním trhu pohybuje v rozmezí několika stovek až tisícikoruny, v zemích Evropy se pak cena vyšplhá až na několik desítek tisíc korun. Pro samotné lovce to není úplný „vejvar“ v porovnání s obchodem s jinými druhy, jako jsou například luskouni nebo nosorožčí rohy. Nicméně pokud žijete v jedné z malých vesnic v blízkosti lesa, kde se vyskytují divoká zvířata, po kterých je na trhu poptávka a můžete si k farmaření přivydělat i něco bokem, tak této šance nejspíš využijete. To je právě i případ takových „drobných“ indonéských pytláků. Pak se dá hovořit i o řetězci ilegálního obchodu, kdy se zvířata odlovují ve velkém a v obrovských počtech se převážejí letecky nebo lodí do zemí celého světa. To samozřejmě pro obchodníky, kteří jsou výše postavení v tomto řetězci, představuje nezanedbatelný zisk a pro celé populace zvířat zkázu. Často se setkávám s názorem, že je to pro lidi druh obživy, aby měli co jíst. Musíme si ale uvědomit, že právě například v případě outloňů a nejenom outloňů se opravdu pro místní obyvatele nejedná o otázku přežití, nýbrž o možnosti přivýdělku. Samotní „drobní“ pytláci ani často nevědí, že se jedná o chráněné zvíře a že dělají něco nelegálního. Outloň je často i druhem, kterého zastřelí jako škodnou na svých polích. Na jídelníčku se moc neobjevuje, jelikož podle místních je na něm málo masa a je tuhé. Za zmínku také stojí, že outloni se využívají v tzv. černé magii. V Indonésii věří, že pokud vrhnete kosti outloňů někomu před práh, tak ho proklejete. A jak do tohoto příběhu zapadáme my, jako Evropani žijící na druhé straně světa? Bohužel tak, že tvoříme tu poptávku a jsme schopni si za hezké „exotické“ věci dost připlatit. Takže nejen že se na svých cestách fotíme s „opičkami na vodítku, nebo na rameni“. Ale jsme ochotni si na internetu najít nějaké „roztomilé“ zvíře, protože psa a kočku má každý a to už je nuda a toto zvíře si pořídit. Těžko za tímto „nevinným“ nakupováním vidíme příběh outloně, který byl odchycen z lesa, dopraven někam, (pokud měl štěstí a tento transport v hrozných podmínkách přežil), byly mu vytrhány zuby a byl z těch 10 % „šťastných“ přeživších (v tomto případě těžko říci, jestli to je štěstí), aby se pak dostal do domovů lidí. Tam je nucen být aktivní ve dne, i když je to noční zvíře, jíst nevhodnou stravu a být „lechtán“ pro pobavení celé rodiny. Outloni totiž mají v loketních jamkách jedové žlázy a zvedání předních končetin, které vypadá jako pozitivní reakce na lechtání, je jen projevem obrany proti predátorům, kdy se právě snaží ukázat své jedové žlázy a predátora zastrašit. Smutné, že? A takových příběhů je spousta. K tomuto tématu ale přidám pozitivní příběh a to, jak vznikl náš program právě na boj proti ilegálnímu obchodu s ohroženými druhy zvířat  a ochranu outloňů v Indonésii, na ostrově Sumatra. Náš program, The Kukang Rescue Program, vznikl v roce 2014, právě jako reakce na obchodování s outloni, v tomto případě na ostrově Sumatra. Myšlenka se zrodila v hlavě Františka Příbrského, nynějšího ředitele programu. Společně jsme tento program založili. V té době se totiž outloni běžně vyskytovali na místních trzích, kde byli nabízeni k prodeji, i přes jejich status absolutně chráněného druhu a kolemjdoucích policistů. Vymáhání zákonů je totiž v Indonésii nedostatečné, a když k tomu ještě přibude fakt, že neexistuje žádné specializované místo, kam by se jednotlivá zabavená zvířata umístila a kde by jim byla poskytnuta odpovídající péče, tak obchod otevřeně bují. To jsme se právě rozhodli změnit a vybudovali jsme proto záchranné a rehabilitační centrum pro outloně na severu Sumatry. Samotné centrum by ale nestačilo, je potřeba spolupracovat s místními úřady, které jsou za vymáhání zákonů na ochranu přírody zodpovědné. Tento, na první pohled jednoduchý úkol se ale v těchto zemích stává byrokratickou pastí, s kterou stále bojujeme. Jen pro zajímavost uvádím, že za držení, prodej či usmrcení outloně je v Indonésii trest až 5 let vězení nebo pokuta v hodnotě 200 000 Kč. Ale to jsou pouze čísla na papíře. Informovanost, potažmo vzdělávání je nutným předpokladem, aby další generace místních lidí uvažovaly jinak a podařilo se jim toto jejich (naše) bohatství přírody zachovat. Proto v rámci našeho programu provozujeme anglicko-environmentální školu, pořádáme přednášky, kampaně, spolupracujeme s místními farmáři atd. Jsem hrdá na to, že se nám podařilo vytvořit silný a schopný indonéský tým, bez kterého bychom tyto všechny aktivity nemohli vůbec realizovat. A jsem také hrdá na to, že nás podporuje tolik českých a přidaly se také zahraniční zoologické zahrady, které tím naplňují smysl moderních zoo a to nejen ochranu zvířat ex situ, tedy mimo jejich přirozený výskyt, ale také in situ, což znamená v místě jejich přirozeného výskytu. Stále nás čeká ale spousta práce. Věřím ale, že toto úsilí stojí za to. Věřím totiž, že za naší prací se neskrývá jen pomoc v zamezení ztráty dalšího živočišného druhu, ale taky změna přístupu k naší planetě, uchování její jedinečné biodiverzity, tak důležité pro přežití všech, včetně nás, lidí. A s tím může pomoci každý z nás. Mnohem více informací o našem programu a všech našich aktivitách a počinech najdete na našich webovkách www.kukang.org, www.kukang-coffee.org a sociálních sítích.